MLUVME SPOLU!

Ten příběh začal stejně jako vždycky. Dostala jsem téměř obvyklé zadání:

Naše kolegyně Hanka je opravdu pracant! Jen poslední dobou začínáme mít pocit, že je trochu přepracovaná. Do práce chodí na osmou a odchází v devět večer. Její kolegové si začínají stěžovat, že s nimi nekomunikuje právě vybíravě, a že se s nimi často dohaduje o věcech, o kterých se vůbec dohadovat nemusí. Proto jsme se rozhodli, že jí zaplatíme kouče, aby s ní pracoval na time managementu. Zkrátka, aby si uměla věci dobře zorganizovat.

Tak jsme se s Hankou do té práce pustily. A Hanka mi nepřestávala povídat. Prý dostává každý den 180 e-mailů – na všechny musí přeci odpovědět. Jak má tedy stíhat všechny ostatní činnosti, když toho kolegové po ní tolik chtějí a ona musí na všechny ty e-maily odepsat? No, a když se jí náhodou něco nelíbí, tak to přeci taky musí kolegovi nebo kolegyni napsat a jasně popsat. A to zpravidla nekončí u jedné výměny. Dokonce se mi chlubila, že si s jedním kolegou psala i 2 dny a vyměnili si na jedno téma každý 22 e-mailů – no považte!

A tak Hanka píše – píše o tom,

- že je třeba doplnit do tabulky jedno číslo jinak (což kolega v dalších 7 e-mailech nesdílí jako shodný názor),

- že je třeba zavolat dodavateli a něco vyřešit (následně proběhne s kolegou 5 výměn, že to není jeho práce),

- že je třeba doplnit zásobu kávy ve společné kuchyňce,

- že je třeba zlepšit týmovou práci v našem týmu (na to se rozestře skupinová e-mailová diskuze o tom, kdo za co může),

- že je třeba, aby projektový tým 1 lépe pracoval a také, aby jednotliví členové plnili své povinnosti,

- že je třeba …..

Tak s Hankou koučujeme, ale vůbec ne o tom, jak si zorganizovat práci lépe, ale o tom, jak s lidmi komunikovat. Jak se nebát  umět si  věci povědět  a tím  zkrátit nekonečné,    k výsledku    nevedoucí e-maily. Jak se nebát potkat se s kolegy, o věcech s nimi mluvit a společně přicházet na nová/jiná řešení. Jak si umět sdělit i radostné věci jen tak v kuchyňce u kafe, mít možnost dívat se kolegovi do očí a reagovat na jeho řeč těla. Jak se nebát otevřít dveře kolegovy kanceláře a jednoduše si s ním o věcech popovídat.

Hanka je učenlivá a moc se zlepšuje. Už nemá každé ráno 180 e-mailů, ale jen 110. Přeci jen máme ještě kus práce před sebou.

A co přináší tenhle koučink mně? Uvědomila jsem si prosté a jednoduché: 

LIDI, MLUVME SPOLU!

Autor článku: Martina Jandečková

Emoční inteligence 2.0

V poslední době se vyrojily názvy různých metod, konferencí a jiných aktivit se “softwarovým” označením 3.0, 4.0. A tak mne nedávno v knihkupectví zaujala kniha s názvem “Emoční inteligence 2.0” od autorů Travise Bradberryho a Jean Graves. Knih, které vás v knihkupectví zaujmou názvem nebo recenzí na internetu či v jiném zdroji, je mnoho. Tato kniha mne ale zaujala i předmluvou od Patricka Lencioniho, autora knihy “Pět příčin selhání týmu,” jehož práce si osobně velmi vážím a ráda s jeho metodou pracuji.

 Co je vlastně emoční inteligence?

Schopnost rozeznávat vlastní emoce i emoce druhých, abychom byli schopni motivovat se, a abychom dobře zvládali emoce nejen sami za sebe, ale i v našich vztazích.

Kniha poskytuje přehled a zajímavé podněty k zamyšlení, jak pracovat na rozvoji vlastní EI za použití standardně používaných 5 složek:

•      Znalost vlastních emocí (Sebeuvědomění)

•      Zvládání vlastních emocí (Sebeovládání)

•      Schopnost sám sebe motivovat (Motivace)

•      Vnímavost k emocím jiných lidí (Empatie)

•      Umění mezilidských vztahů (Společenská obratnost)

V pracovním prostředí si využití emoční inteligence dovedeme vcelku jednoduše představit. Pokud máme dobře rozvinuté kompetence, jsme schopni číst v lidech, lépe odhadovat jejich reakce, lépe vyjednávat, motivovat a navazovat pracovní vztahy. Jak ovšem emoční inteligence funguje mimo pracovní prostředí? Uvědomujeme si schopnost komunikovat, vnímat okolí i přímého komunikačního partnera v běžných denních situacích?

Jak se chováme a jak vnímáme chování ostatních třeba ve frontě na poště? Často přemýšlím nad tím, zda jsem schopna sebeuvědomění a sebeovládání, když podle mého názoru, jako člověka stojícího v nekonečné frontě na poště, pracovnice pracuje zcela neefektivně? A jak se cítí pracovnice za přepážkou, která dle vnitřních instrukcí musí motivovat zákazníky ke koupi losů, zařízení připojištění či jiné služby, která s funkcí pošty zdánlivě nesouvisí? A co společenská obratnost mladé maminky s 5 letým chlapcem lezoucím po všech lavičkách, odkládacích policích na tašky a jiných vyčnívajících objektech v hale pošty? O empatii  všech zúčastněných klasické „poštovní“ scény ani nemluvě.

Teorie a návody jsou hezká věc, ale pokud nezačneme přemýšlet sami nad sebou, zjišťovat nakolik jsme připraveni pracovat na sobě v oblasti emoční inteligence, budeme i nadále čekat ve frontě se zatnutými pěstmi.

A jak jste na tom s emoční inteligencí vy? Zkuste si jednoduchý test.

Otestujte se kliknutím na tento odkaz.

Autor článku: Magdaléna Prunerová

Miluji dotazníky!

Jsem velký fanoušek dotazníků a testů všech možných druhů. Baví mě ověřovat si své znalosti třeba ze zeměpisu (opravdu nejsou Ukulele bulharské hory?) nebo naší historie (tak přidávali do Karlova mostu při stavbě vejce nebo ne?). Taky mě baví zjišťovat si, jak jsem na tom třeba s řešením krizových situací (určitě se přestanu rozčilovat za volantem a v dopravních zácpách) nebo zda jsem dostatečně asertivní. 

Výsledky dotazníků beru vždy zcela vážně! Někdy až přespříliš! Dříve se podle testů a dotazníků dokonce změnil můj život. Na základní škole jsme absolvovali profesně-zájmové testy a výsledky mým učitelům a školním poradcům ukázaly, že jsem jasně technický typ s logickým myšlením, který by se zcela určitě měl ubírat technickým směrem. Takže volba mého studia byla po doporučení všech jasná. Gymnázium s matematicko-fyzikálním zaměřením. 

Stejně tomu bylo i u školních olympiád. Soutěžila  jsem snad ve všech. Matematiku a fyziku mi učitelé téměř nařídili (víme, že je to dobrovolné, ale přece nás nezklameš!), češtinu jsem jedinou chtěla dělat sama. Jenže pak přišel postup do krajského kola a olympiáda z matematiky se z nějakého neznámého důvodu konala ve stejný den jako olympiáda z českého jazyka. Strašně moc jsem si přála soutěžit v českém jazyce, ale musela jsem na matematiku. (Jsem přece technický typ!) No neuspěla jsem. Ani později na matematickém gymnáziu jsem se nikdy nezařadila mezi nadprůměrné matematiky. Matematika mě nikdy doopravdy nebavila. Zato jsem ale byla nejoblíbenější studentkou naší profesorky češtiny. A i když jsem podle testů nikdy nebyla humanitní typ, tak na gramatiku, sloh i literaturu jsem se vždycky těšila. A myslím, že mi i docela šly.

Až mnohem později jsem si uvědomila, jak obyčejný dotazník zásadním způsobem ovlivnil můj život. A že si příště musím dát mnohem větší pozor na to, co a kdo mě bude ovlivňovat. Ano, dotazníky mě pořád vyplňovat baví, ráda se odreagovávám u nejrůznějších kvízů a testů, ale žádný výsledek už nesmí ovlivnit mé skutečné zájmy, přání či osobní postoje. Nepřestanu se stýkat s mojí nejlepší přítelkyní, i když se podle psychologických testů k sobě vůbec nehodíme, ani nezačnu po večerech studovat  fyziku, protože mi náhodou vyšel test z fyziky nejlépe.

Ale tím vůbec nechci říct, že by dotazníky nebyly někdy důležité. Určitě nám v mnoha ohledech mohou pomoci. Mohou  nám ukázat směr, když máme pocit, že nevíme kudy kam,  mohou nám odhalit, jak jsme na tom třeba s komunikací, když máme pocit, že nám okolí nerozumí. Nebo nám třeba prozradí, jaká je naše silná stránka. Ale výsledek musíme brát jako podpůrnou informaci, která nám může pomoci, ale nesmí ovlivnit náš život, pokud to sami nebudeme chtít.

A když  už je tady dnes řeč o dotaznících, dovolím si vás pozvat na náš web, kde jsme pro vás připravili sekci dotazníků na téma Psychologie komunikace. Připravila je pro nás zkušená psycholožka Petra Mašková. Pomohou  vám zorientovat se ve vašich komunikačních dovednostech. Zjistíte, zda vám jde dobře týmová komunikace,  zda umíte naslouchat svému okolí nebo jak jste na tom s emocionální inteligencí.  Výsledek testu uvidíte okamžitě po vyplnění a je určen pouze vám. Takže vyplňujte upřímně a otevřeně.  Jedině tak totiž zjistíte, jak na tom doopravdy jste. 

Na dotazníky se dostanete kliknutím na tento odkaz.

Autor článku: Marie Raková

Evoluční psychologie

Jistou dobu si zahrávám s myšlenkou rozšířit si obzor o vzdělání v oblasti psychologie. Vzhledem ke svým časovým možnostem jsem prozatím využila nabídku Filosofické fakulty a docházím na přednášky kursu Psychologie pro každý den.

Na začátku tohoto kursu jsem si uvědomila, že mnoho informací již znám, potkala jsem se s nimi, zažila si je. Ale přesto si z každé přednášky odnesu něco nového. Minulý týden bylo téma: Evoluční kořeny lidského chování a psychiky. 

Poprvé jsem se setkala s rozdělením příčin našeho chování pod pojmem Tinbergenova 4 PROČ. Na každý postoj, chování jedince se musíme podívat z více úhlů a na určité časové ose:

1. Chování vzniká na základě bezprostřední příčiny = reakce na nějaký podnět

2. Chování je podmíněné výchovou a faktory, které během života na něj působí

3. Chování si prošlo evoluční cestu a je vlastní určitému živočišnému druhu

4. Chování má svou funkci, která zvyšuje šanci přežít a rozmnožovat se

Znamená to tedy, že i naše chování je ovlivněno genetikou.

Evoluční psychologie se však zabývá mnoha tématy. Nejbližším je Partnerství ženy a muže – podtématem žárlivost ve stálém heterosexuálním vztahu. 

Díky evoluci a biologii jsou rizika, hrozící od partnera pro každé pohlaví jiná:

Pro muže je riziko nevěra ženy – neboť ohrožuje jeho otcovství. Pro ženu je riziko opuštění rodiny mužem – ohrožuje přežití potomků. Proto si muži musí hlídat ženy, aby jim byly věrné a ženy si hlídat zdroje mužů. 

Jsem zvědavá, kam evoluce v chování a psychologii dospěje. Již v dnešní „moderní době“ se potkáváme s tím, že žárlivost není vždy to, co jsem slyšela ve výše uvedeném příkladu. Třeba takový vztah Pavlíny Saudkové a Jana Saudka. 

Na to snad odpoví evoluční psychologové za několik desetiletí či století. Já se zatím budu těšit na další psychologické vhledy do mého normálního života.

Autor článku: Věra Hrazdírová

Naslouchání

Komunikace je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá a pokud k tomu ještě přidáme slovo psychologie, můžeme se zamotat v pojmosloví více, než bychom chtěli.  Základní poučka je všem známá: “Pro komunikaci je potřeba minimálně dvou.” Taktéž víme, že základní komunikace se dělí na verbální a neverbální. Přidat pak můžeme mnoho dalších chytrých vět, které jsme slyšeli, četli nebo si sami vymysleli díky svým zkušenostem.

Je mnoho tréninků zabývajících se komunikací a v nich se věnujeme především tomu, jak informaci sdělujeme. To zásadní je ale na druhé straně – je to to, co slyšíme! I toto téma má často skloňované pojmosloví jako například “aktivní naslouchání.”

Mně osobně se líbí následující definice aktivního naslouchání:

Aktivní naslouchání lze definovat jako vyjádření vlastního chápání toho, co nám sdělil vypravěč. Pomáhá ověřovat, zda jsme informacím správně porozuměli, zda jsme pochopili to, co mluvčí svou zprávou skutečně mínil. Aktivním nasloucháním dáváme také najevo, že přijímáme a uznáváme pocity mluvčího a zároveň ho podněcujeme v tom, aby i on sám své pocity a myšlenky dále zkoumal a třídil.

Je zajímavé číst definice a přemýšlet nad tím, jak dalece jsme schopni naplnit jejich odkaz. Někdy nám to přijde přirozené a ani o tom nemusíme přemýšlet a někdy s nasloucháním zásadně bojujeme. Proč nám to nejde, proč neslyšíme, co nám druhý říká? Jak dalece s tím mají co dělat  generace, gendry, přehlcenost našeho informačního kanálu ....?

Zjistila jsem, že u mne je to mnohem jednodušší. Aktivně naslouchám, pokud mě řečník zaujme! Jak banální a jednoduché!

Boris Filan

Taktéž se často cítím přehlcená informacemi a je těžké se otevřít něčemu novému a přesto se mi to nedávno podařilo. Cestou ze školení z Těrchové jsem naladila v autě  Slovenský rozhlas s cílem poslouchat něco jako zprávy, nějaký rozhovor či hudbu. Byla sobota dopoledne a narazila jsem na neuvěřitelný pořad, který se jmenuje Pálenica Borisa Filana. Nejen, že mne Boris zaujal informacemi a nevtíravým humorem, ale zjistila jsem, že jsem se díky této náhodě stala na jeho pořadu závislá. Stahuji si ho do svých podcastů a ať už jsem unavená jakkoliv, vždy se těším na chvilku, kdy si nasadím sluchátka, vyrazím na cestu a poslouchám, směji se, přemýšlím a jinak hltám každé jeho slovo. Není to klasické aktivní naslouchání dle definice, ale je to absolutní zaujetí sdělovanou informací.

Nenechte si ujít tento skvělý podcast: 

http://www.rtvs.sk/radio/archiv/1107/295150

Poslechněte si sami a dejte vědět, zda  vás Boris Filan zaujal stejně jako mne.

A co jsem tímto mini článkem chtěla říct? Naučit se aktivně naslouchat není jednoduché, pokud posloucháme řečníky, kteří neumí zaujmout. Učme se zaujmout, mluvit přesvědčivě a s příběhem. Jak na to? Poslouchejme a sdílejme pro nás zajímavé lidi, odkazy a prezentace. Pošlete nám vaše tipy, rádi je pošleme dál!

P.S. Pokud přece jen chcete nějaké návody na to jak „naslouchat“, doporučuji výborný pořad ČT:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169534357-komunikace-je-hra/208572231010004-umeni-naslouchat/

Autor článku: Magdaléna Prunerová