Před pár lety proběhl kiny film Ztraceno v překladu. Příběh romance dvou Američanů v Japonsku. Romantická zápletka mi tolik neutkvěla, jako spíše prostředí, ve kterém se film odehrával. Japonské zvyky jsou výrazně odlišné od těch našich Evropských a hrdinové s těmito rozdílnostmi museli nějakým způsobem fungovat. Na návštěvě v cizí zemi to vlastně může být výzva a zdroj mnoha zábavných a poučných situací. Jenže co když se narážení na interkulturní odlišnosti stane každodenní praxí? Jak se připravit a s čím počítat?
Zejména ve velkých městech je více a více běžné setkávání s různými kulturami a jejich zvyky, obzvláště pak v prostředí velkých mezinárodních firem. Takové prostředí přináší mnoho zajímavých možností, ale také celou řadu rizik, se kterými je potřeba počítat a na která by se člověk měl připravit. Před nedávnem jsem měl možnost pracovat jako trenér s mezinárodním týmem jedné velké společnosti se zázemím v Praze. Tým, se kterým jsem se setkal, byl složen ze zástupců z různých Evropských zemí a nikdo ze zúčastněných se nad tím vlastně ani nepozastavoval. V dnešní době běžná praxe, skýtající celou řadu výhod a výzev. Protože se zmiňovaný trénink týkal komunikace, nešlo se nedotknout tématu odlišností zvyků jednotlivých národů. Velmi pozitivně hodnotili účastníci možnost využívat své jazykové dovednosti, trénovat se v užívání jazyka (ve většině dnešních firem je to zcela zřejmě angličtina, ale výjimkou není ani francouzština, ruština a další jazyky). Jak se smíchem někteří účastníci uváděli, mají zdarma konverzaci v cizím jazyce a ještě za to berou plat. Jako další výhodu pak uváděli příležitost učit se z odlišností, z jiných pohledů na stejnou věc a hledat pro sebe svět nových (a často radikálně odlišných) řešení pracovních i civilních situací.
Jenže kde jsou pozitiva, bývají i negativa. Účastníci zmíněného tréninku nejčastěji uváděli frustraci spojenou s jinými způsoby nakládání s běžnými situacemi a občasnou obtížnost domluvy spojenou jazykovou a kulturní odlišností. Co lze vnímat jako pozitivum, se zároveň jeví jako potenciálně rizikový prostor pro vznik nedorozumění a konfliktů. Jenže jak jim předcházet a jak se jim pokud možno vyvarovat? První věc, která se nabízí, je lépe se naučit společně užívaný jazyk tak, aby člověk co nejlépe rozuměl a chápal obsah sdělovaného. Otázkou však zůstává, zda trénink jazykových dovedností skutečně stačí. Naše vnímání sdělované informace totiž zdaleka nesouvisí pouze s jazykem, se slovy kterými je informace sdělována. Byť je základem chápat verbální obsah sdělení, pro porozumění a dorozumění to nestačí.
Bylo vypracováno mnoho psychologických studií zabývajících se přenášením informací. Každý se v životě setkal se situací, kdy vnímal stejnou věc zcela jinak než jeho kolega či partner. Jeden vidí skleničku téměř plnou, pro druhého je skoro vypitá. Na to, jak realitu vnímáme nestačí chápat slovo sklenička, je potřeba zapojit svou zkušenost, to jakým způsobem jsme byli naučeni svět vnímat. Výchova, vzdělání, zkušenost, to vše má vliv na to, jak vnímáme realitu. A díky těmto odlišnostem často nemůžeme najít společnou řeč a pochopit o čem druhá strana mluví. Pro porozumění je tedy potřeba komunikovat, zjišťovat jak druhá strana realitu vnímá, co pro ní znamená , že je sklenička téměř plná nebo poloprázdná. A to není možné bez otázek a odpovědí. Ptát se a poslouchat, jednoduché pravidlo, které by se zajisté dalo opsat řadou nesrozumitelných psychologických termínů, ale nemyslím si, že by to nějak změnilo obsah informace, kterou se snažím sdělit.
V prostředí různých kultur je pak potřeba dále počítat s odlišnými zvyky, občas i s odlišnou výbavou pojmů. Některé kultury třeba neumějí používat slovo děkuji. Pokud jste někdy měli možnost sledovat například Indický film s titulky, možná jste si všimli, že herci některá slova používají v angličtině. Je to právě tím, že pro určité jevy jejich kultura nemá pojmenování. Pro lepší porozumění a domluvu tedy nestačí trénovat jazyk, je potřeba se učit o odlišnostech, mít dostatek informací o tom, jak vnímá svět můj protějšek. A základním nástrojem je komunikace. Umět se ptát a naslouchat.
Autor článku: Marek Zeman
Super díky za článek :)
OdpovědětVymazat