2015-12-07

„A proč jsi jí neřekla, aby se umyla?“

Ukazovala jsem dětem ve školce fotky ze Srí Lanky. Na jedné byla domorodkyně, která vypadala jako čarodějnice. A to doslova. Rozcuchaná, špinavá, bez zubů a v roztrhaném oblečení. Kam se na ní hrabou čarodějnice z filmových pohádek. Dětem jsem říkala, že jsem se jí úplně bála, jak moc byla špinavá a strašidelná. Načež mi jeden chlapeček řekl: „ A teto, proč jsi jí neřekla, aby se umyla?“

Moje první myšlenka byla „to přece nejde“. Když jsem se nad tím ale zamyslela, tak proč vlastně ne?

Tahle příhoda se mi nedávno vybavila. Mám dvě kamarádky, Janu a Mirku. Došlo mezi nimi k menšímu nedorozumění. Nepohádaly se a nejde o nic zásadního, jenom se trochu nepohodly. Spíš by si měly věci vyjasnit. Ale nějak se jim nechce udělat ten první krok.

Volala mi Mirka a mezi řečí se začala vyptávat na Janu. Jak se má, co dělá, jestli se vídáme,… Bylo mi to jasné, nicméně jsem se zeptala:

„ Proč jí nezavoláš?“

„A to ne. Když se o mě nestojí, tak já se vnucovat nebudu“

A tak jsem nelenila a zavolala jsem Janě. A výsledek?

„Já to vyřešit chci. Až se Mirka ozve, tak já s ní ráda půjdu na vínko a tam to probereme. I mě je to líto, ale jako první volat určitě nebudu. Jestli se s ní uvidíš, tak jí to klidně řekni“

Tak! A jsme tam, kde jsme byly! Obě by se rády smířily, ale ani jedna nechce udělat ten první krok. A já jsem povýšena na pozici prostředníka. To je celý výsledek.

Neměli bychom spolu všichni mluvit přímo? Na rovinu, bez předsudků a bez prostředníků? Co vy na to? Mám jim říct, aby se umyly?

Autor článku: Eva Hrušková


Žádné komentáře:

Okomentovat